Jak žil renesanční člověk regionu Rudolf Kellner

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia

V naší malé galerii bučovických osobností si zaslouží nebýt zapomenut člověk, od jehož úmrtí už uplynulo více než 120 let. Zato v jeho době jej znali snad všichni místní, od dětí po starce. Byl nepřehlédnutelný. Prostý, ale osvícený a hloubavý, člověk devatera řemesel a vlasteneckého ducha. Byl skutečným katalyzátorem rozvoje spolkového života Bučovic druhé poloviny 19. století.

Narodil se v rodině kancelářského sluhy v bučovickém zámku. Od nejútlejšího mládí jej zajímala fyzika, stroje a stavby, ale pro jeho celkově slabší konstrukci se měl vyučit krejčím. Jak se stalo, že k tomu mělo dojít ve Vídni, se dnes už nedozvíme. Pobyt v hlavním městě monarchie jej vybavil pro život nejen dokonalou němčinou, ale i znalostí vídeňských památek – prý lepší, než měli mnozí rodilí Vídeňáci.

Když mu bylo devatenáct, zemřel mu otec a Rudolf se musel bezodkladně vrátit. Dostal nabídku převzít po otci místo zámeckého sluhy, pokud přijme podmínku, že bude po deset let živit vdovu po otci, tedy svou nevlastní matku. Po čtyřech letech se oženil s Marií Palánkovou, schovankou zámeckého vrátného Krňáka a měl s ní snad tucet dětí.

Kancelářská služba byla asi Rudolfovi „milejší než krejčovina a věčné sedění“, protože při ní měl více příležitostí ukojit touhu po sebevzdělávání. Výstižný obraz Rudolfovy osobnosti poskytoval pohled do jeho domácnosti. V jednom německém časopise z r. 1861 jej vylíčil neznámý autor, když se mu při návštěvě Bučovic porouchaly hodinky. Na doporučení hostinského navštívil „pana Rudolfa“ a ten, ač nebyl hodinářem, jej ujistil, že hodiny budou za chvíli opraveny. Návštěvník si přitom směl prohlížet jeho byt. S obdivem mu utkvělo, že prohlídku mu umožnilo elektrické světlo, které Kellner „jakýmsi nástrojem“ rozsvítil. Uviděl knihovnu přecpanou knihami, vycpaná zvířata, jeden obraz sestavený z  brouků, druhý z motýlů z okolí Bučovic, na zemi soustruh a dva telegrafní přístroje, na které chtěl učit syna pro službu na dráze. Také vlastnoručně vyrobený šicí stroj, který šlapal jako hodinky, které si návštěvník za chvíli odnesl opravené. Po příchodu do hostince se obdivoval krásně vyvedeným šachovým figurkám a zdokonaleným kamnům. Jaké bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že obojí bylo dílem Rudolfa Kellnera, jak jej ochotně informoval pan hostinský. A  přidal: „...je škoda tohoto muže, že zde zakrněti musí, neboť by mohl snad v jiných poměrech i jinde vědě značně prospěti“.

Nejvýznamnější Rudolfovou zásluhou však bylo cílené úsilí o rozvoj spolkové činnosti, jemuž se cele oddal. V r. 1860 založil mužský pěvecký spolek Hvězda, r. 1862 v Milnerově hostinci ve Slavkovské ulici založil čtenářský spolek, roku 1865 herní spolek Pramen, r. 1966 významně přispěl k založení Občanské záložny, v té době občansky nejvýznamnější finanční instituci ve městě. V roce 1868 založil potravní spolek Oul (dnes bychom spíš řekli „Úl“), v r. 1870 ochotnický spolek, který mu zvlášť přirostl k srdci, a v roce 1874 Spolek dobrovolných hasičů. Přístup k dokumentům o historii zámku jej inspiroval k  založení Okrašlovacího spolku v roce 1882. Záliba v pohybu a sportu jej vedla dokonce ke dvěma pokusům o založení místní jednoty Sokol, neúspěšně v r.1871 a úspěšně v roce 1882 (roce konání I. všesokolského sletu). Byl také prvním bučovickým cyklistou, který se k obveselení přihlížejících proháněl na vlastnoručně vyrobeném vehiklu po městečku. Avšak když trpěl pocitem, že jeho zásluhy nejsou dostatečně ceněny, svého postavení se dokázal i domáhat, dokonce pohrůžkou vystoupení ze spolku, který sám zakládal.

V  Kellnerově už napohled výrazné osobnosti s bohatým knírem i vousem
a vlasy spadajícími až na ramena se mísil humanista a umělec s vědcem. Vytvořil utříděné sbírky hmyzu. Zabýval se též meteorologií. Na zámecké věži vyvěšoval jakési „koše“, které podle změn tlaku vzduchu stoupaly nebo klesaly, takže si jich občané nemohli nevšimnout a říkali: „Rudolfek dělá počasí.“ Při veřejných oslavách oblažoval občany široko daleko známými ohňostroji a střelbou z hmoždířů, jimiž byla v té době završena nejedna slavnostní příležitost. Jeho překvapivé efekty na divadelním jevišti udivovaly diváky.

Pronikal i do politiky a žurnalistiky. Dopisoval do novin a psal si zápisky, které se staly cenným dokladem minulosti Bučovic. V časopise Dalibor vyšel dopis z Bučovic, o němž se soudí, že jej napsal Kellner. Dopisoval i do Moravské Orlice, kam poslal deklamaci „Slovanka sestrám“ v hanáckém nářečí. Ovládal je, jeho děd, jenž byl kočím u hraběnky Pražmové ve Vícemilicích, z Hané pocházel. Její veřejnou deklamaci ale okresní úřad zakázal pro údajné „snižování vážnosti úřadů“. Když v roce 1853 sňali z jižní zámecké věže báň, v ní nalezené zápisky knížecího účetního rady Vincence E. Raffesberga zaujaly Rudolfa natolik, že je nejen opsal, ale rozhodl se v nich pokračovat. Zájemci si dnes mohou v Knihovně Anny Šperkové přečíst jeho velmi cenné svědectví půlstoletí 1841 až 1891, kdy odešel ze služby na penzi. V roce 1931 je opsal zdejší rodák, svědomitý a prozíravý městský úředník Jan Šťastný. Zápisky svědčí nejen o Rudolfově inteligenci, ale i úctě k  historii a jeho kulturním rozhledu, jimiž vysoko převyšoval své okolí. Škoda jen, že se větší část jeho zápisků nedochovala, neboť byly prodány kupci na balení zboží.

Jak už život chodí, ani on se uznání skutečných zásluh dodnes nedočkal. Docení je někdo dřív, než budou zapomenuty nadobro?