Odcházení Jiřího Vlčka, ředitel po 40 letech opouští bučovické gymnázium

Ilustrační foto
Autor: ccarlstead - flickr

Deset let strávil na bučovickém gymnáziu jako učitel, dalších devětadvacet pak v ředitelském křesle. Nyní se Jiří Vlček se školou, v níž působil po celý svůj profesní život, loučí. „Dění na gymnáziu i ve městě ale budu dál sledovat,“ slibuje Vlček.

Co uděláte jako první, jakmile definitivně opustíte budovu gymnázia?
Doma si asi budu ještě nějakou dobu čistit věci z počítače. Hlavně budou pořád prázdniny, takže v hlavě pořád budu cítit, že sem stále patřím. A dojde mi to až začátkem září, kdy doufám odjedu alespoň na týden na dovolenou.

Řada lidí, kteří odcházejí do důchodu, se na to necítí. Jak to máte vy?
Jsem rád, že se na to ještě necítím, že odcházím s tím, že jsem ještě zdravý.

Co vám bude z právě končící životní etapy nejvíc chybět?
Zřejmě kontakt s lidmi. Tato práce spočívá v tom, že se každý den potkáte se spoustou lidí. Na druhou stranu možná právě to mi chybět nebude (smích).

A na co se těšíte?
Na to, že ze mě spadne odpovědnost. Na ředitelování je nejhorší, že se třeba ve čtyři ráno probudíte a začnete přemýšlet nad tím, co všechno není dotažené do konce. Nebo že nevíte, co se bude dít.

Kdybyste měl třemi přídavnými jmény zhodnotit své působení na gymnáziu, jaká byste použil?
Byl jsem tady spokojený, sem tam překvapený, ale v podstatě vyrovnaný – měl jsem kolegu, zástupce, který mi poradil, abych konflikty řešil se čtyřiadvacetihodinovým odstupem, abych nejednal v afektu. Málokdy jsem se dostal do stavu, kdy jsem byl naštvaný a situace nezvládal. Důležité je nenechat se vláčet emocemi. To považuji za základ úspěchu.

Je nějaký zážitek, který se vám za těch téměř čtyřicet let vryl do paměti tak, že na něj nezapomenete?
Například k přijímačkám nám jednou přišla opilá paní. Viděla, že sem jde
spousta lidí, tak se přidala.

Co považujete za svůj největší úspěch v souvislosti s gymnáziem?
Že se vrátilo do současné budovy. Také že se postupně vylepšuje, ale to bych už úspěchem nenazýval. Dobré také je, že se ve škole nezhoršilo klima. Cizí zásahy jsou docela velké a pracovní pozice učitelů se za posledních dvacet let velice zhoršila. A jde o to, aby nebyli nonstop naštvaní. To se, myslím, docela dařilo.

Učil jste fyziku a matematiku. Byl jste přísný?
To není úplně to pravé slovo. Ale pamatoval jsem na slova mojí třídní na gymnáziu: Nejhorší jsou ti učitelé, které mají všechny děti rády po dobu studia, ale po něm na ně nadávají. Vím, že fyzika a matematika není pro studenty úplně příjemná. Proto když se blížila maturita a viděl jsem, že jde student jiným směrem, chtěl jsem toho po něm méně. Ale samozřejmě jsem jim to neříkal nahlas.

Je v dnešní době víc potřeba držet studenty zkrátka?
Přístup může být stejný, jako byl dřív. Možná je to věkem, ale dnešní studenti žijí v úplně jiném světě, než jsem si myslel. Když vyrůstala moje generace, zdrojem informací byla televize, noviny. A tak jsem si i teď myslel, že když něco běží celý den v televizi, každý o tom ví. Oni ne, jde to mimo ně. Jako zdroj mají své sítě, a informace, o kterých si myslíte, že je ví i osmdesátiletý děda, je nezajímají. Vědí spoustu jiných věcí. Ale o těch, které my považujeme za úplně samozřejmé, je nenapadne ani přemýšlet. Ale nevyčítám jim to, mají zkrátka jiné možnosti, než jsme měli my.

Říká se, že si pamatujete jména všech svých studentů.
Ano, říká se to. Ale pravda to úplně není, i když si asi pamatuji víc, než je normální. Nejvíc si pamatuji ty, které jsem učil na začátku své kariéry. A pak studenty, kteří byli něčím charakterističtí. Měli výborný prospěch, případně se jinak odlišovali od ostatních, byli problematičtější.

Ve škole jste udělal spoustu dobré práce. Ne nadarmo se však říká, že je stále co zlepšovat. Co gymnázium ještě potřebuje?
Zanedlouho, v srpnu v září, by měla odstartovat velká akce za čtyřicet milionů korun, realizace nového stravovacího zařízení. S tím souvisejí i nové učebny. Samozřejmě pořád je co vylepšovat. Myslím, že budova by měla zůstat zachovaná zvenku a chodby a učebny uvnitř by se měly pokud možno modernizovat pořád.

Co byste vzkázal, případně poradil svému nástupci?
Aby se rozhlédl a to, co se mu bude zdát, že by mohlo pokračovat, ať zachová.

Abychom se ale pořád nebavili o škole… Nepocházíte z Bučovic, ani tam nežijete. Jaký vztah jste si k městu vytvořil?
Vytvořil jsem si vztah k lidem, čímž je jasné, že jsem si vytvořil vztah i k Bučovicím. Za čtyřicet let jsem se tady potkal s mnoha tisíci lidmi, každý má rodiče, další příbuzné. Kamkoliv se tady podívám, ať je to firma nebo městský úřad, řadu lidí znám osobně.

Kolik starostů Bučovic prošlo za vaši kariéru gymnáziem?
Šárka Šilerová, Radovan Válek, Jiří Horák.

Máte v Bučovicích nějaké oblíbené místo?
Střídá se to. Prvních dvacet let byl mým nejoblíbenějším místem Kaťák (smích). Líbí se mi ale třeba prostředí Hájku. Nechodím tam, ovšem když jsem tam byl poprvé, cítil jsem se příjemně. Neměl jsem rád lesík ke školám, to jsme museli každé ráno šplhat do kopce. Ale nahoře je to pěkné, ačkoliv je tam teď problém s dopravou. Před čtyřiceti lety tam ve tři čtvrtě na osm ráno přijelo jedno auto, dnes je tam obrovský chaos. Ale s tím se asi nic neudělá, změnil se životní styl.

Přirostlo vám město k srdci natolik, že se do něj budete rád vracet?
Určitě budu sledovat, co se děje na gymnáziu. A nejenom na internetu. Také se ve městě odehrává řada zajímavých akcí, na které rád dojedu.

Jiří Vlček
• Je mu 64 let.
• Žije v Tvarožné.
• Má šest vnoučat.
• Do Bučovic přišel jako učitel 1. září 1978, poté nastoupil na vojnu. Vrátil se v polovině září 1979.
• Ředitelem gymnázia se stal na podzim 1989.
• Mezi jeho koníčky patří sport, hlavně míčové hry. Závodně hrál volejbal, fotbal a stolní tenis. „Teď už jsem spíš jen teoretik,“ konstatuje odcházející ředitel.
• Životní motto: Štěstí přeje připraveným. „Nemám rád, když někdo běduje, že měl celý život smůlu. Je to jeho vina.“

Článek byl převzat ze zpravodaje Bučovické noviny se souhlasem vydavatele.